Boris Stojanov: Je to jen v hlavě?

Před… nevím, třeba 30 lety jsem poprvé potřeboval stativ a někde našel něco vachrlatého z bývalé NDR. Třáslo se to už při vyslovení slova vítr, ale na to moje umění to nebylo až tak přísný. Pak se ta teleskopická trojnožka rozpadla a já měl prd. No jo, někdy v roce 2001 vyšla DSC-F707 a to bylo přeci jen dělo s rozlišením 5 Mpx, na to už muselo být něco bytelného. Tak jsem si chvilku hrál s nějakým videostativem od Sony a pak si koupil něco trochu lepšího. Byl to Velbon, myslím, že Sherpa, a s ním jsem strávil nějaký čas, než začal foukat vítr. Ono to vypadalo umělecky, ale já to chtěl vostrý. Šup, letěl dál. První dotyk s něčím fotografickým obstaralo Manfrotto s trojcestnou hlavou 029 nasazenou na trojnožce z duralu s označením 055 PRO B. Pokud se pletu, omlouvám se, je to dlouho. Celý to monstrum vážilo snad čtvrt metráku, ale mně připadalo strašně profesionální se takto dřít. Pak se ale začaly vydrolovat rukojeti a bylo po vztahu, to je rozvod na první stání, žádná porota. Já už při koupi tohoto stativu chtěl Gitzo, ale tenkrát to pro mě byla strašná rána. Každopádně, trochu jsme ta držadla vypodložili nějakejma třískama se silikonem a jeden z mých kamarádů s ním asi fotí dodnes. Ale jemu je o třicet míň než mně, on se ještě rád dře.

První dotyk s něčím fotografickým obstaralo Manfrotto s trojcestnou hlavou 029 nasazenou na trojnožce z duralu s označením 055 PRO B. Pokud se pletu, omlouvám se, je to dlouho. Celý to monstrum vážilo snad čtvrt metráku, ale mně připadalo strašně profesionální se takto dřít. Pak se ale začaly vydrolovat rukojeti a bylo po vztahu, to je rozvod na první stání, žádná porota. Já už při koupi tohoto stativu chtěl Gitzo, ale tenkrát to pro mě byla strašná rána. Každopádně, trochu jsme ta držadla vypodložili nějakejma třískama se silikonem a jeden z mých kamarádů s ním asi fotí dodnes. Ale jemu je o třicet míň než mně, on se ještě rád dře.

Můj zkušenější kamarád, který má těch stativů víc než já, mě jednou viděl, jak se morduju s tím svým, a asi za týden se zjevil ve dveřích se slovy: „Kamaráde zlatej, tohle je Gitzo. Tohle je čedič a tohle slitina magnézia. Je to pevný jak láva z Etny a já ho nepotřebuju, tak než se rozhodneš co dál, měj ho a užívej si ho.“ Stál jsem jak opařenej. Kamarádi jsou prostě dar z nebes! No, mám ho teda dodnes, nakonec mi zůstal. A tak je to můj první stativ Gitzo, můj první dospělácký stativ, který se vyráběl z lávy Etny, jak jsem vždy s úsměvem tvrdil.

Tahal jsem ho všude a dodnes ho mám rád. Má totiž hlavu s excentricky uloženým kulovým čepem (současný model: GH2750QR) a ta je ovládáním podobná klasické trojcestě, na kterou jsem si tak zvykl. Pak jsem začal spolupracovat s dovozcem Gitzo pro českou republiku a přestal vydělávat peníze na domácnost. Jak mi to chodilo pod ruce na testy a články, já to zkoumal, testoval, srovnával si to v hlavě, bylo čím dál tím víc jasný, že pro rozsah svých potřeb a stoupající lenost nepotřebuji jeden, ale více stativů. Následující řádky jsou výsledkem toho, že jsem si tři roky šetřil do virtuálního šuplíku a občas přišel balíček vykoupený dnes již tisícem hodin psaní, vymýšlení a přemýšlení, jak napsat zase trochu toho pravdivého čtení a podat to jako zážitek. Aby to čtenáře bavilo a zadavatel zapsal bonus do šuplíku a odepsal: schvaluji, děkuji. Pokud si říkáte, že to je snadné, doporučuji každému, ať to zkusí. Zůstat nad věcí, držet si svůj styl a nikoho neurazit ani neprotěžovat je strašně těžký. Skoro stejně jako přesvědčit vydavatele, že lidová čeština je pro stejný srdcaře jako já mnohem bližší než ta vyumělkovaná spisovná.

Gitzo G1298 + hlava G1276M

U tohoto nejstaršího kusu se jen mihnu, protože to za to stojí. Nohy jsou tak nějak předchůdcem Mountaineeru, tenkrát nesl označení Reporter. V roce 2004 přišli v Gitzu jako první na světě se stativy z nového materiálu – čediče (basalt) The First Rock Solid Tripod. „Můj G1298“ nese označení řady Reporter série 2. Čedičové stativy byly s různými modelovými a designovými obměnami v portfoliu Gitza do sezony 2010/2011, kdy byla jejich výroba ukončena. Čedičové stativy představovaly revoluční využití nového kompozitního materiálu ve výrobě. V podstatě mezistupeň mezi hliníkem a v té době nastupujícími stativy z uhlíkových vláken. Jak cenově, tak fyzikálními vlastnostmi. Čedičová trubka je o 20 % lehčí než hliníková a vykazuje pevnostně fyzikální vlastnosti, jako je např. absorpce vibrací někde mezi vlastnostmi hliníku a karbonu. Uhlíkový kompozit zůstává o cca 20 % lehčí než čedič s nejlepšími pevnostně fyzikálními vlastnostmi. Jak jsem již naznačil, vznik nové technologie návinu uhlíkových vláken Carbon eXact a zvětšení průměru trubek zvýšily torzi natolik, že inovativní, ale energeticky velmi náročná technologie „tavení čediče z Etny“ ztratila smysl. Pokud tedy narazíte v bazarech na nohy Gitzo s černou samolepkou Basalt, nekoukejte nalevo, napravo, berte hned. Budete mít kus historie slavné firmy doma.

Jinak je na tom mimostředová kulová hlava G1276M, která je vlastně typickou inovací Gitza. Zrovna tento model dokonce prošel i změnou vlastnictví, kdy se z původně francouzské značky stala značka italská. Při troše štěstí můžete dodnes narazit na hlavy Gitzo, které mají trochu jinak barevně provedené logo, pak klasicky označení modelu a pod ním hrdé Made in France. Platí totéž co pro čedič – berte okamžitě! Každopádně tato stará hlava s excentrickým uložením kloubu se vyrábí dodnes v pěti modelech. Dvě mají pevnou základnu bez vyndavací destičky s pevným šroubem vespod, tři větší mají systém rychloupínací destičky QR s profily A a B. Žádná z nich tedy není kompatibilní s řešením L-plate Arca-Swiss, proto žádnou nemám.

Je to hlava, která se chová trochu jako klika. Můžete s ní šmrdlat do různých směrů, vše ovládáte jedním velkým kolečkem na protistraně, druhé, podstatně menší, slouží k panoramatickému pohybu hlavy kolem své osy. Chod hodně připomíná možnosti hlavy třícestné, akorát si u toho nezamotáte ruce. Osobně to mám jako velmi zajímavé řešení a mám ten pohyb vlastně moc rád. Jen Arca mi chybí. Pokud máte ale rádi šílené úhly a divoké kompozice, žádná jiná hlava vám tohle nedá. Když jsem to napsal, vlastně je mi asi líto, že nemám aspoň jednu. No nic, jdeme dál.

První dospělák Gitzo GT2542 Mountaineer + hlava GH3382QD

Svět se změnil, tohle je opravdovej stativ pro velký kluky. První den jsem si ho nechal postavenej vedle postele, týden jsem ho měl rozloženej v pracovně a pak ho konečně vzal ven, udělat jednu fotku a… hned mi upadl a odřel se. Skoro jsem brečel, ale co, tak má trochu šrám a je vidět, že ho mám opravdu na práci. Nohy s vysunutou středovkou vám dají 1,67 metru výšky, hlava přidá 12,6 cm a k tomu výška foťáku. Jste na cirka 1,9 metru, což je moje výška, takže absolutně perfektní. Hlava váží 0,77 kg a je samozřejmě ze slitiny hořčíku. Karbonové nohy mají nádherných 1,68 kg, takže v součtu 2,5 kg. S tím se dá hodně dobře cestovat. Nohy i hlava mají zatížitelnost 18 kg, což taky stačí na cokoliv.

Obecně mám kulové hlavy od Gitza moc rád, hlavně v provedení QD kompatibilní s Arca- -Swiss. V praxi to znamená, že si pořídíte L-plate (já mám starší model A7R III , takže mám ten od Gitza) a prostě vezmu kterýkoliv stativ s jakoukoliv hlavou a neřeším šroubování destičky. Je to velmi pohodlné a rychlé. Většina hlav, co mám, je vybavena nastavením Friction, což bych přeložil jako nastavení odporu. Velmi praktická záležitost, když fotíte rychlé scény a máte třeba monopod se zmíněnou hlavou GH3382QD a na ní přímo paticí přichycen objektiv typu Sony FE 200–600 mm. Utáhnete si odpor kulové hlavy a necháte ji vlastně tak trochu volnou a po chvíli pohodlně tančíte s objektivem po dějišti, které fotíte s jistotou laserového zaměřovače. Je to inteligentní řešení, na které používám monopod GM4562, který jsem po návratu z uvedení Sony A9 II vyhodnotil jako „must have“. A tak jsem psal a testoval a psal… až mi přibyl klacek a zase mi chyběla hlava.

Na scénu přichází nízkoprofilová trojcestná hlava GHF3W

Kulovky jsou super, ale jsou situace, kdy mi ta jejich hravost a svoboda tak trochu nahání strach. Třeba když děláte reprodukce obrazů nebo máte nasazeny makrosáňky a snažíte se něco opravdu jemného vyfotit. Kulovka má výhodu, že se s ní snadno manipuluje. Její nevýhoda je, že se s ní snadno manipuluje. Může za to ono před chvílí vychválené nastavení odporu neboli frikce. Jakmile si totiž nepohlídáte stav utažení, povolíte a hlava letí do strany. Když fotíte Říp, je vám to jedno, nastavíte to znovu. Ale když fotíte něco sofistikovanějšího, hledáte třeba nějaký lom světla na hraně křišťálu, prostě to potřebujete přesnější. Takže další hlava a tak trochu návrat ke kořenům.

Krom úžasné skladnosti a ovladatelnosti má několik vychytávek stírajících důvod, který přinesl covid. Musel jsem točit videa a potřeboval něco, na čem se dá dobře ovládat klasická videokamera se 4K záznamem. Žádný umění, spíše sejmout konferenci, připravit online školení nebo přednášku. Úplný filmovací základ bez ambicí stát se kameramanem roku, protože jsem a budu vždycky fotograf. Video mě míjí, nemám na to buňky, tvůrčí představivost a nápady. Do sbírky tedy přibyla fluidní dvojcestná hlava GHF2W. Na rozdíl od fotohlav má destičku podélně, přesně jak potřebuje kamera mít. Dvě utahovací kolečka, jedna stavitelná páka na švenkování, nastavitelná zarážka pro návrat do výchozí polohy při sklopení nebo vyklopení kamery dolů a nahoru. Fluidní skluz zajistí plynulost pohybu, nic nedrncá, vše plyne hladce. Ale když jste někde mimo rovné podlahy, je chycení rovnováhy dosti náročné – musíte si pohrát s nohama a jejich výškou. I když používám se všemi výše jmenovanými hlavami stativové nohy GT2542 Mountaineer, které mají jako všechny stativy Gitzo osvědčené otočné rychloupínací zámky, prostě mě to rozčiluje.

Až jsem si jednoho dne všiml divné plastové páčky pod destičkou hlavy GHF3W, na které je bílá šipka. Zaberu – nic, zaberu víc – nic. Pak mě napadlo mrknout na YouTube, kde mi ambasador Gitza Steve Gosling otevřel nový svět. Zabral jsem ještě více a horní základna s destičkou se uvolnila a dala se otočit o 90°! Pak stačí páčku vrátit a základnu zamknout. Proč o tom píšu jako o nálezu zlaté žíly? Je to jednoduché, protože v tu chvíli nemáte destičku napříč, jak potřebuje foťák, ale podélně, jak potřebuje kamera. Na trojcestné hlavě si jen pootočíte otočnou vodováhu, kam potřebujete, a rovinu máte v cuku letu. Sice vám zmizí fluidní kluznost v návratu na výchozí úhel, ale pokud se vám nechce na střídání focení a natáčení tahat dvě hlavy, je toto integrované řešení.

Kristepane, co to je? Mini Traveler Noir Decor vstupuje na scénu

Vezměte dvě dvojtisícové bankovky, udělejte z nich vlaštovky a hoďte je ze Stalina – to je to místo, kde teď tikají hodiny nějakému aktivistovi nebo aktivistce, asi biologické. Tak to je pohled, který může vyřknout jen člověk, který toto dílo neviděl na vlastní tašku. O tom, že je to nejmenší karbonový stativ světa, asi nemá smysl vést diskuzi. O tom, že všude vzbudí úžas, už vůbec ne. Ale on je naprosto funkční, má dvě polohy nožiček, miniaturní kulovou hlavičku dostatečně pevnou na to, aby udržela třeba bezzrcadlovku s lehčím objektivem vodorovně nebo s těžším objektivem do kopce. Dáte ho do tašky, kabelky, baťohu na dno, případně do kapsáčů. Je zabalený jako bonboniéra a existuje ve dvou designech. Noir Décor je pocta Gitzo, stejný kladívkový lak jako všechny hlavy z dospělé řady. Verze Black je prostě černá, krásná, ale černá. Zatížení by nemělo přesahovat 3 kg, ale samotné nohy by unesly až 25 kg. Hlavu lze samozřejmě odšroubovat a nahradit něčím jiným nebo nějakou jinou. Ovládání náklonu je řešeno jednou vodorovnou obručí, což je velice praktické – jednou rukou ovládám úhel, druhou fotím. Pokud v nějakém článku narazíte na foťák se sklem i bez na tomto stativu, bude to s nejvyšší pravděpodobností moje fotka

Jedeme na výlet – první baletka Gitzo Traveler GT1545T + GH1382TQD

Článek o „baletce“ tu byl tak půl roku, možná rok zpátky. Pokud pominu Mini Traveler z předchozího odstavce, bylo to první setkání s něčím tak jemným, drobným, na pohled křehkým, ale na omak pevným. O. k., dost. Zní to jak rozhovor chlíváků po jízdě tramvají, ale ten název baletka k tomu prostě sedí. Štíhlá silueta, co umí zvrátit nohy až k hlavě, aby se krásně vešla do tašky nebo batohu. Špičkové materiály, torzní tuhost, nosnost 10 kg při hmotnosti 1,45 kg jsou předpoklady, díky kterým jsem si tuhle krásku okamžitě zamiloval. Dostala se ke mně v sadě GK1545T-82TQD Traveler Tripod Kit, která je trochu výhodnější, má krátkou středovku na focení u země a ramenní popruh, díky němuž se dá v létě tahat jen tak bez speciálního obalu. Hodíte ji do auta, na kolo, na motorku, složená není dlouhá ani půl metru právě díky tomu, že nohy zvrátíte vzhůru kolem středové tyče. První takto skládací stativ uvedla firma Gitzo téměř před 20 lety, konkrétně v roce 2004. Destička samozřejmě kompatibilní s Arca-Swiss, jen hlava nemá nastavitelný odpor, ale zase od omezení pohybu k úplnému utažení je velmi dlouhý chod, tak to lze krásně natrénovat.

Design? Design! Sada Gitzo GK1545T-RTI Légende

Když už máte velký Mountaineer a lehkou skladnou baletku Traveler spolu s monopodem a Mini Travelerem na dně tašky, máte vlastně vše, co potřebujete. No, v omylu vás žít nenechají, prostě jednoho dne vám sdělí na tiskovce, že po sérii 100 přichází další limitka s názvem Légende. Trochu té francouzské historie a šarmu nikoho nezabije, takže udělají krásnej retro bágl jak ze třicátých let a k tomu udělají baletku, ale s hliníkovou hlavou v designu sedmdesátek. Odporovat vydržíte do tý doby, než vám ji pošlou na test. Vybalíte, řeknete ááách, zburcujete kamaráda, co má armádního Wolfa (armádní verze Mercedesu G z 80. let) a jedete udělat pár fotek do terénu, jakože imidžovky. Když to pak cpete do skříně k dalším dvěma batohům Gitzo a pěti stativům stejné značky, žena jen nadzvedne obočí a zeptá se, jak se cítíte. To nemůže pochopit, cítíte se božsky, protože jste získali další božský hračky, který vám budou sloužit.

Sedmdesátkovou baletku jen tak ven netahám, užívá si čistě salonního vystupování. Je to designovka se stejnými parametry jako klasika, ale má lepší hlavu. V kroužku ovládání hlavy je integrovaná i frikce, takže se dá velmi jednoduše přizpůsobit focení, které právě provozuju. Ale slíbil jsem jí, že až pojedeme do Francie, tak ji vezmeme na výlet, aby posílila svůj francouzský šarm. Abych nezapomněl, kšandu na nošení má ve stejném designu, jako je ten batoh. Aby bylo jasný, že tenhle tuláckej komplet patří k sobě.

Rozhřešení – Systematic na scéně

Vše, co jsem doposud napsal, je pravda. Pokud jste dočetli až sem, čekáte možná happy end a on tu opravdu je, akorát to stálo další hodiny a hodiny práce. Když už jsem měl celou sbírku pohromadě, jediné, co mi chybělo, byl Systematic. Cíleně jsem se mu vyhýbal jako čert kříži, neboť mi bylo jasné, co se stane. A pak přišel.

Gitzo Systematic GT3533LS + hlava GH4383LR + středová tyč GS3513S

Patří k nejmenším nohám celé řady, rozložené mají 152 cm, ale složené 67 cm. Takže je to nositelné, hmotnost 2 kg. Středová tyčka přihodí dalších 0,5 kg, ale taky 38 cm na nohách, takže jsme na 190 cm a to stále bez hlavy. Přichází maximum italského designu a absolutní state of the art hlava mezi všemi: GH4383LR. Když ji vybalíte, zmůžete se jen na hlasité wow! Je tak veliká, tak dokonalá, tak… lehká! Ano, je lehká, při té velikosti váží jen 0,9 kg a nosnost má 30 kg. Navíc má patentovaný mechanismus zamykání Zero-drift zaručující nulovou odchylku při aretaci a ojedinělou teplotně stabilní fluidní kazetu, zaručující hladký chod v rozsahu teplot –30/+70 °C a nastavitelnou šířku destičky nebo čehokoliv pomocí šroubu s rýhou na minci. Stačí trochu pootočit a máte opět uchyceno pevně a s pojistkou. Na stativu vám přidá dalších 12,5 cm. Když tedy připočtete ještě foťák a dáte nohy k sobě, je to, jako když si měříte délku skokanských lyží. Opřete stativ o rameno, zdvihnete ruku nahoru a tam někde v oblacích je váš foťák – i při mé výšce 190 cm.

Asi si říkáte: na co si mamlas, který byl pěšky v horách naposledy před 20 lety, koupí takový kladivo? Jak bych to jen řekl… třeba když něco fotíte na dlouhý časy, víte, že nepotřebujete samospoušť? Já to taky nevěděl… Nebo že z tý vejšky 2,1 m je záběr celkem efektní? Při hmotnosti jen 3,5 kg a je to absolutně nejpevnější, co jste kdy viděli? Že díky integrovanému 3/8″ závitu v základně můžete na stativ navěsit třeba rameno na osvětlení nebo mikrofon? Nebo že si můžete měnit příslušenství v základně od středové tyče, plochý disk, adaptér pro video s půlkulovou základnou až po nivelizační jednotku s aretací? Jak jsem už psal, já to viděl a tušil, ale teď už to i vím.

Ten stativ, jak je (nohy, středovka a hlava), stojí trochu majlant. Nebo takhle: je dražší. Ale pokud mám zodpovědně říci, tak již jednou použité state of the art neplatí jen pro Systematic, ale vlastně pro cokoliv, co nese značku Gitzo. Ano, všechny mají svoji cenu stejně jako špičkové objektivy, špičková světla, špičková těla. Není to ale taková ta hipsterská cena za nafouklou bublinu, jak se poslední dobou stává. Není to ani pohádka o nespokojeném fotografovi, co nenašel nic kloudného na trhu, tak okopíroval Gitzo, nechá to dělat z kdovíčeho v Čině a dal na to svoje logo. Veškerý sortiment karbonových stativů na trhu má totiž jednu matku a tou je Gitzo, protože stejně jako Leica je tu více než 100 let. Hodně toho trhu dala, hodně cest se ukázalo jako slepých, ale stále drží punc kvality evropského produktu, jen místo Made in France máme dnes na nožičkách Made in Italy. Když se něco rozbije, má servis, který dodá jakýkoliv díl na výměnu, takže zlomená noha neznamená konec, jen nový začátek. Nabízí u speciálních produktů po registraci doživotní servis zdarma a ve světě nožiček je synonymem pro kvalitu.

Ta analogie s Leicou mě vlastně tím pádem napadá ještě jedna. V nějakém rozhovoru se zeptal novinář většinového majitele firmy Leica Andrease Kaufmanna: „Co říkáte na fakt, že firma Fuji dosti okatě kopíruje váš design?“ Andreas se usmál a řekl: „Nic, je to pro nás potvrzení, že to už sto let děláme dobře.“

A já vkládám své dobré jméno do tvrzení, že Gitzo je na tom úplně stejně.

Fotogalerie: