Juliana Vlčková - Důvod stisknout spoušť

Vždy jsem byla fascinována prostorem a jeho vztahem k člověku. Můj otec byl psycholog a nejspíš právě díky němu se rozvinul můj zájem o člověka a jeho vnitřní svět, který se promítá do mé tvorby. Fotografováním portrétů jsem se začala naplno zabývat až v posledních letech, ale i tak byli lidé v mé tvorbě vždy přítomni. Zajímala mě především stopa, kterou zanechali v nějakém prostoru, poté co z něj odešli. Tak vznikl například můj diplomový soubor z historických vil, který nemá vyprávět o architektuře vil jako takových jako spíše o lidech, kteří je postavili a žili v nich. Dnes mají tyto prostory již zcela jinou funkci a mě zajímalo nakolik se v nich dochovala přítomnost jejich původních obyvatel.

I ve svých dalších souborech jsem hledala pojítka k dnešní době v prostorách, které již slouží zcela jiným lidem něž těm, pro něž byly postaveny. Zajímalo mě, jak se proměňuje užívání prostoru v rámci desetiletí. Logicky jsem se touto cestou dostala až k focení současné architektury.

Vystudovala jsem v ateliéru Aplikované a reklamní fotografie na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala do nově vznikajícího ateliéru vedeného prof. Miroslavem Vojtěchovským. Zpočátku nás bylo v ateliéru pouze osm a tak bylo studium hodně intenzivní a dodnes na toto období moc ráda vzpomínám, protože jsem se naučila o fotografii přemýšlet mnohem komplexněji a širších souvislostech. To si myslím, že je to hlavní, co člověku může dát studium fotografie na vysoké umělecké škole.

Nejsem typ fotografa, který by mohl jít a fotit vše, co ho zrovna zaujme. Pokud už stisknu spoušť, musím naprosto přesně vědět co fotografuji a jak chci aby výsledný snímek vypadal. To se mi samozřejmě často nesplní a je to dobře, protože fotografie je pro mě i proces hledání. U portrétů lidí například málokdy znáte charakter portrétovaného předem a právě o odkrytí skutečného charakteru se u portrétovaných snažím.

Zpočátku jsem volila témata pro volné projekty intuitivně a až postupem času jsem zjistila, že hlavní zdroj inspirace je pro mě dětství a období dospívání. Ať už fotím krajinu, interiéry, nebo lidi, vždy nakonec zjišťuji, že impulz pro dané téma vychází ze zážitků blízké či dávné minulosti. Je to jakási vnitřní inspirace, kterou se většinou vyplatí poslechnout a nesnažit se jí přelstít rozumem, je totiž většinou mnohem pravdivější a upřímnější.

Vždy pro mne bylo důležité, aby byly fotografie pro diváka pochopitelné, ale zároveň aby nesly určité sdělení. To sdělení však může být pro každého trochu jiné a nemusí být stoprocentně vyřčené. Myslím, že dobrá fotografie by měla diváka stimulovat k přemýšlení, ať už přemýšlení o fotografii samotné nebo o pocitech, které v něm vyvolává.

Postupem času jsem zjistila, jak moc je pro mě důležitá volná tvorba. Mnohem intenzivněji si díky ní uvědomuji proč se tímto oborem vlastně zabývám a jsem přesvědčená o tom, že má velký vliv i na zakázkovou tvorbu. Tyto dvě oblasti by se podle mě měly neustále prolínat a neměly by to být dva oddělené světy, ve kterých žijí dva různí fotografové.

Juliana Vlčková - fotogalerie: