Martin Sidorják focení (tenisu) i po čtyřiceti letech miluje aneb

Co jsem dělal o prázdninách

Cink, cink. Na WhatsAppu naskočí zpráva: soubor osmi fotek – orel mořský, orel se samicí, celá rodinka pohromadě, samec s rybou v pařátech a ještě další orel – konkurent a vzájemné škádlení na hladině. Je deset dopoledne a Martin Sidorják posílá pozdrav z jižních Čech. Ve tři ráno vyjel směr Třeboňsko, v osm měl nafoceno. „Hrozně mě to baví,“ usmívá se možná nejlepší sportovní fotograf v zemi, který si od tenisu, lyží a plavání rád odskočí do přírody. Ale když se ho zeptáte, co dělal v létě, odpoví, že fotil tenis.

Připravil a rozhovor vedl: Jiljí Kubec, foto a odpovědi: martin Sidorják, www.sidorjakphoto.com, www.facebook.com/sidorjakphoto, www.instagram.com/martin.sidorjak

„Můj program se už roky nemění. Léto s tenisem začíná už na jaře – koncem května na Roland Garros – a pokračuje ve Wimbledonu. Někdy si odskočím na plavání nebo stihnu dovolenou a na konci léta fotím na US Open.“

A ta příroda a jihočeské rybníky?

Díky bratrovi k ní mám vztah odmalička a jižní Čechy jsem si zamiloval při pobytu na kamarádově chalupě; kdysi nás pozval a já k Třeboňsku přičichl tak, že tam jezdím každé léto. Fotím rybníky, ptáky, krajinu… Když vychází slunce a člověk při tom poslouchá, jak se příroda probouzí a může to fotit, je to úžasný relax.

Jinak ale v létě fotíte převážně jinde a něco úplně jiného. I letos?

Můj program se už roky nemění. Léto s tenisem začíná už na jaře – koncem května na Roland Garros – a pokračuje ve Wimbledonu. Někdy si odskočím na plavání nebo stihnu dovolenou a na konci léta fotím na US Open. Vlastně fotím v létě i Australian Open, i když je to léto u protinožců a u nás je tuhá zima. (usmívá se)

Pro Roland Garros máte slabost, je to tak?

Každý rok se tam těším. Nejen na tenis, ale i na některé rituály, bez kterých se neobejdu. Ranní káva cestou na kurty je výborný doping. Když je teplo, rád chvíli posedím v kavárně a dýchám pařížský vzduch; to je věc, kterou miluju. A když si ji ráno nedopřeju, mám většinou smůlu, protože pracovní den na Roland Garros je jeden velký blázinec,
ve kterém už na kafe nebývá čas.

Hodně zápasů…

Nejen hodně zápasů, taky hodně kurtů, lidí a velké vzdálenosti; vždyť mezi dvorcem číslo 19 a kurtem Simonne-Mathieu je to dobrých sedm set metrů! S patnácti kily zátěže je to docela mazec, zvlášť když už mi není dvacet. (směje se)

Ale nikdy si nestěžujete.

Nemůžu, Paříž je pro mě srdcovka; byl jsem tam snad třicetkrát a byl to můj úplně první grandslam. Tam jsem poprvé přičichl k velkému tenisu a potkal kolegy-legendy: Boba Martina, Paula Zimmera, Raye Gubillia… Vzpomínám, jak jsem u nich stál a okukoval je, když si tenkrát na rozsvícených stolech prohlíželi diapozitivy, oceňuju, že mě vzali mezi sebe. Ale miluju i další grandslamy: Melbourne, protože je tam teplo a pohodová atmosféra, úplně jiná než v hektické Evropě; Wimbledon, kde se báječně fotí, protože kurty jsou skoro bez reklam a je tam jen zelená a bílá a k tomu skvělý servis.

A US Open?

To už je složitější… (usmívá se) Hrozně moc lidí, permanentní hluk, neklid i při hře, vysoká vlhkost, často dlouhá cesta na kurty, venku pětatřicet stupňů tepla a v autobusu nebo v tiskovém centru sotva osmnáct. Člověk se permanentně svléká a obléká, angína nebo zatuhlý krk číhají neustále poblíž. K tomu night sessions – noční zápasy; jestli odcházím v Paříži z areálu o půlnoci, v USA taky ve tři ráno. A když je potřeba v sedm vstát, abych mohl nafotit trénink…

Nejraději fotíte asi…

…v Paříži. Antuka pro mě má zvláštní kouzlo. I když je zdánlivě jednobarevná a jednolitá, ve skutečnosti není. Jakmile se začne hrát, stává se z ní obraz plný šmouh se spoustou odstínů oranžové. Po skluzu je sytá, od bot odletuje v podobě jemného písku. Když člověk najde správný úhel, je to úžasné: struktura, šmouhy, barvy. Tohle miluju.

Jaké vybavení celé ty dlouhé roky používáte?

Aktuálně používám stativy Gitzo Systematic G1348 z roku 2005 (předchůdce dnešního GT3543LS), středovou tyč Systematic GS3513S, základnu Gitzo GSLVLS a gimbalovou hlavu Gitzo GHFG1, také cestovní Traveler GK2545T-82TQD včetně hlavy. Fotoaparát Nikon Z 9 a objektivy NIKKOR Z 400 mm f/2,8 TC 1,4, NIKKOR Z 600 mm f/4 TC 1,4×. Když fotím sport, neobejdu se bez monopodu Gitzo GM4542, pro sportovního fotografa je to podle mého nejlepší volba.

Když se nehraje tenis a nejedete relaxovat do Třeboně, co ještě fotíte?

Prahu. Když je čas, vyrazím do ulic. Asi nejvíc jsem toho nafotil během covidu. Místy bylo až bizarní, jak v ulicích chyběli lidi, na druhou stranu to umožnilo výjimečné fotky. Nebo jezdím na svoje místa za městem, kde se nádherně fotí západ slunce. Taky mám rád Moravské Toskánsko. Úžasná krajina, kolegové fotografové vědí.

Taky vás baví plavání, je to tak?

Baví, fotil jsem už i pár šampionátů. Letos v červenci jsem byl „jen“ na domácím mistrovství v Podolí. Plavání je něco úplně jiného než tenisový grandslam; skoro všude vás pustí, můžete fotit od bazénu, shora, dostanete se až téměř k blokům, všichni jsou ochotní, pro fotografa paráda. V Podolí navíc nebývá přetlak kolegů a člověk si může v klidu vymyslet pěknou fotku.

Všechno? Takové bylo vaše léto?

V zásadě ano. Když pominu tiskovou konferenci Markéty Vondroušové po jejím návratu z Wimbledonu; mám k Maky blízko a mám vztah i k ČLTK, klubu ze Štvanice, kde trénuje, takže to byla příjemná práce. Včetně toho, že jsem nechával pro klub vyrobit velké fotky z dekorování šampionky. Když Markéta pózovala na centrkurtu s talířem, zavolal jsem na ni, ať se na mě podívá a ona to udělala, takže mám skvělý záběr, byla to fotka jen pro mě.