Roland Garros

Rozhovor s opravdovým mistrem fotografie těžko uděláte někde v koutku tiché kavárny. Ten můj s Martinem probíhal „per partes", několik dní, vlastně po nocích, ránech a v běhu tenisových událostí, e-maily střídaly telefonáty a facebookové vzkazy a nakonec se to snad povedlo. Nejkrásnější na tom byl ten věčný a naprosto uklidňující Martinův úsměv. Tady ho máte... ten rozhovor:

Martine, tentokrát jste pro naše čtenáře vybral záběry z letošního Roland Garros. Pokolikáté už jste byl na tomto neuvěřitelném tenisovém turnaji?
Paříž byla moje první tenisová zastávka, která mi učarovala, uhranula na celý život. Tenis je individuální sport, kde se schovat prostě nejde. Buď umíš, nebo ne. Letošní Paříž pro mě byla šestadvacátá.

Vaše záběry jsou plné emocí a půvabů. To nejsou tak typické sportovní záběry, že ne?
Dávám do svých záběrů hodně emocí, jsem dost emotivní a snažím se ukázat všechny tváře tenisu, ať jsou krásné a zářivé, nebo šedé a smutné. To vše ke sportu patří jako k životu. Hledám si svoje místo tak, aby bylo dál od ostatních. Snažím se zvládnout i standardní fotografický servis, který klient vyžaduje.

Když mluvím o emocích, je to proto, že vás znám jako silně emocionálního vypravěče a vím, že se vám daří zážitky vložit do záběrů. Rozčilujete se někdy u focení?
Dost často jsem nespokojený, rád bych to měl jinak, ale tenista si nevybírá, kde je fotograf a kam a jak se má složit při posledním míčku.

Co fotíte raději? Ženský, nebo mužský tenis?
Tenis je krásný sám o sobě, a když má svoje světlo, je mi v zásadě jedno, jestli jsou to budoucí naděje, nebo světové špičky. Muži jsou na focení úplně jiní, tvrdí, drsní, neúprosní. U žen je to jiné, je tam víc emocí a řekl bych i snad víc prohraných zápasů z mečbolu (to není statistika, ale jen moje fotografická zkušenost). Chci fotit tenis, a jestli je to hvězda, nebo rekreant, není nejdůležitější.

Mám strašně rád vaše záběry ze zákulisí světových kurtů, momentkové portréty a hry se světlem. Vy foťák asi nepouštíte z ruky ani o přestávkách, že?
V zásadě je pravda taková, že se snažím stále dívat, co se kde děje, jaké je světlo, a pozoruji cvrkot kolem toho divadla. Paříž má své umělecké i sportovní kouzlo.

Jak dlouho na takovém turnaji býváte? Stihnete také ještě něco jiného než být na kurtech?
Ano. Paříž je určitě skvělá, má svoje krásná zákoutí, ale ta jsem ještě nenašel... Není čas, radost z focení mě tak pohlcuje, že trávím na kurtech a v tiskovém středisku denně tak 16−18 hodin. Ted právě píšu z Wimbledonu, dnes jsem odcházel v 1.45 hodin ráno a teď už jsem zase na kurtech a je 7.50. Ono to vlastně ani jinak moc nejde, pokud chcete být dobří a úspěšní, musíte tomu všemu kolem věnovat mnoho času − a nikdy jsem toho nelitoval.

Popište nám trochu, jak je to na takových nejznámějších kurtech s místem pro fotografy. Kolik vás v sektoru pro fotografy vlastně je, jaké jsou tam vztahy a jak se podaří fotografovi dostat mezi světovou fotografickou smetánku? Co tam všechno máte k dispozici?
Stejný postup a pravidla jako na světových sportovních akcích mezinárodního charakteru. Priority místa mají agentury a světová média. Po nich přichází na řadu média zemí, kde se akce pořádá, a spolu s nimi jsou to i fotografové, kteří mají na kurtu svého − třeba českého − tenistu. V tom případě mám přednost před kolegou z jiné země. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do ITPA (International Tennis Photographers Association ). Určitá kvalita a odsloužená tenisová léta − to oboje pomohlo, že jsem měl to štěstí.
Vztahy jsou s některými lepší, s jinými méně, to je jako v práci i v životě. Nic neobvyklého a převratného nečekejte. I tady vám někdo pomůže i tady jste přehlížen.
Připojení Wi-fi je dnes skoro standardem na většině kurtů, máte pracovní stůl, box pro techniku a profi servis Nikonu a Canonu, kde nabízí čištění a zápůjčku produktů.

K takovým záběrům vám samozřejmě nemůže chybět špičková technika. Prozradíte, co momentálně používáte?
Ano, bez špičkové techniky je to podstatně složitější, ale to zná každý, kdo začínal od kinofilmového foťáku. Jsem celý život Nikon a zůstanu jím. Používám Nikon D5, objektivy 400 mm 2,8, 70−200 mm 2,8, 85 mm 1,4, 16 mm 2,8, rybí oko, 28−70 mm 2,8 a telekonvertor 1,4 III, k tomu blesk SB 5000 a Gitzo monopod eXact, bez kterého si nedokáži představit focení s dlouhým sklem.

Zastihl jsem vás právě ve Wimbledonu na dalším z nejšpičkovějších turnajů. Jaké cesty vás ještě letos čekají?
Letos mě ještě čeká US Open a to je z tenisu prozatím vše, něco je ve výhledu, ale není to ještě jisté. Po skončení Wimbledonu je to MS v plaveckých sportech v Budapešti a pár drobných akcí.

Závěrem poděkuji nejen za příjemné povídání a snímky, ze kterých jsem nevěděl, který si dříve vybrat, ale poděkuji i otázkou: Jak odpočíváte po tak náročných dnech? Také s foťákem v ruce?
Velice děkuji za možnost popovídat si o štěstí, které naplňuje můj život. A odpočinek? Jasně že odpočívám a relaxuji s technikou, fotograf obrazně nikdy nespí a má být připravený.

Ještě jednou díky, Rudolf Stáhlich