Olga Stráníková: Potřebuji víc než jen zmáčknout spoušť

Komu jsi vděčná za pohledy na svět přes hledáček kamery? Náhoda, účel?

Určitě to nebyla náhoda ani nějaké racionální rozhodnutí. V životě jsme ovlivněni prostředím, ve kterém vyrůstáme, rodinou, přáteli, kým jsme a kým bychom chtěli být, svou představou o životě a pak realitou, která mnohé očekávání změní. Myslím, že se propojilo vše, co jsem zmiňovala. Také můj vztah k přírodě, hudbě, literatuře a umění vůbec vytváří moje vnímání světa a také pohled přes hledáček fotoaparátu. „Tvořím tak, jak vnímám svět kolem sebe, jaká jsem. Pak se vytváří obraz, někdy spontánně, někdy to vyvolá verš, sen, pocit…“ Jung říká, že to, co je společné básníkovi a duševně nemocnému, je něco, co v sobě nosí vlastně každý člověk, je to neúnavně tvořící energie, která se snaží změkčit tvrdost skutečnosti. Peter Acroyd v knize William Blake píše: „Duch mu řekl: ‚Blakeu, staň se umělcem, ničím jiným. Jen to přináší štěstí.‘ (str. 32). Samozřejmě že u mě to nebylo tak jednoduché (smích), ale štěstí mi to opravdu přináší.j

Jaký je tvůj přístup k fotografii? Digitál, nebo analog?

Fotografuji téměř výhradně analogově kinofilmovou zrcadlovkou. Potřebuji víc než jen zmáčknout spoušť – dotek papíru, červené světlo, vůni chemikálií, experimentování s barvami, světlem, stíny.

Tvé fotografie jsou poetické, a když se na ně člověk dívá, vrací se do dob ne před padesáti lety, ale o mnoho dál, na úplný začátek, kdy to vše začalo… Jak se na to díváš ty?

Je mi velmi blízká doba konce 19. a počátku 20 století. Toto období mě velmi ovlivnilo. Fascinuje mě stále. Melancholie, hloubka, sdělení. Oslovuje mě symbolismus, dekadence, expresionismus, meziválečná avantgarda. Sama jsem spíš melancholický dekadentní člověk, necítím se být doma v tomto světě. Už když jsem začala fotografovat, přemýšlela jsem, jak se dovědět víc o technikách, které fotografové používali. Internet tenkrát teprve začínal, sháněla jsem tedy dostupnou literaturu a snažila se dočíst, jak fotografovali oni – Edward Steichen, Alfred Steiglitz, Man Ray, František Drtikol, Josef Sudek a další. Fascinovaly mě ženy umělkyně, nejenom fotografky Imogen Cunninghamová, J. M. Cameronová, ale i malířky, které to neměly jednoduché, když se chtěly v dané společnosti prosadit.

Prezentuješ se i na Facebooku, jak vnímáš cenzuru, která je až neskutečná? Vidíš na ní něco špatného, nebo spíš pozitivního?

Cenzura na sociálních sítích je puritánská a nesmyslná. Pro mnohé autory to znamená úplné vyloučení ze společnosti. Chápala bych, kdyby byla cenzura namířená proti pornografii, pomluvám a lžím. Sama také mnohé fotografie na sociální sítě nevkládám, i když opravdu nejsou vulgární. Ale je to systém, který nás stejně jednou všechny zničí, a rádi zase budeme pořádat umělecké salony doma a povídat si o umění s přáteli. V podstatě by to bylo krásné….

Před focením jsem vždy trochu nervózní a je jedno, co fotím. Co ty? Pochybuješ o sobě a máš strach, aby vše bylo tak, jak to vidíš v daný okamžik?

Před každým fotografováním jsem velmi nervózní a pochyby mám obrovské. Samozřejmě je to jiné, když jdu fotografovat přírodu, tam se cítím velmi svobodně. Ale v případě, že se domluvím s nějakou ženou, jsem velmi nervózní. Vím, že si pro mě udělala čas, a cítím velkou odpovědnost. Navíc velmi často fotografuji při přirozeném světle, proto jsem závislá na počasí, zda mi budou nebesa nakloněna a bude takové světlo, které potřebuji. A pak ty emoce, ale se ženami se mi fotí velmi dobře, jsou to většinou moje přítelkyně, velmi brzy neklid odezní a pak už zbude jen čirá radost a euforie. Přichází ten stav, na který se ptáš v další otázce.

Prožíváš při focení takzvanou euforii? Já ano. Jak to máš ty? Zapomeneš na čas i místo, hraje to nějakou roli?

Moje fotografování je velmi spontánní, jakmile překonám prvotní stísněnost. Mám dopředu určitou představu, která je většinou inspirovaná nějakým konkrétním stavem nebo emocí, které prožívám – například fascinací světlem. „Říkám o sobě, že jsem jako můra, která se stahuje ke světlu, jakmile vidím nějakou starou půdu nebo paprsek světla.“ Třeba nemůžu mít drahý fotoaparát, protože ho během focení pokládám a odhazuji. Fotografuji, dokud mám kinofilmy. Je to čistá exprese, není v tom to zadumané a přemýšlivé. A nemám to ani ve fotokomoře.

Jaké používáš filmy a papíry?

Z filmů nejvíce Fomapan 100, pokud potřebuji citlivý materiál, pak Ilford HP5. Papíry převážně z Fomy, pro techniku lithprintu sháním staré papíry z bazarů a z eBaye.

Které techniky jmenovitě?

Bromolejotisk, lithprint a ručně koloruji anilinovými barvami.

Kdy děláš fotografie? Myslím, kdy vyvoláváš a zvětšuješ – v noci, ve dne nebo je to jedno?

Samozřejmě v noci vyvolávám a zvětšuji, při poslechu oblíbené hudby nebo audioknihy. Bromolejotisk, tedy konečné nanášení barev, pak přes den. Potřebuji přirozené světlo. Ve dne také fotografie napínám na sklo.

Vím, že fotografuješ ráda na hřbitovech…

Vyhledávám místa, která mají atmosféru, nějaké mystérium. Vybírám si nejen hřbitovy, ale i zarostlé domy a staré půdy. Jsem k těm místům přitahována. Svět je mystické místo, jen to často nevidíme. Vidím temný les a vím, že se tam musím vrátit. Je to magické místo, které mě přitahuje a vyvolává ve mně obrazy. Hřbitov, tajuplný, plný příběhů a bolesti i smutku, přitom snad klidu a smíření. Půda, prostor symbolický, plný pokladů, odložených věcí (i vnitřních).

Pro ty co nevědí, každá tvá fotografie je originál a nejde udělat v podstatě dvě stejné. Jak se ti s tím žije? Není to jako u nás, co fotíme digitálně. Jaké to je, když je prodáváš, máš k nim vztah?

Každá fotografie je originál. V podstatě nejde udělat identické kopie. K některým mám silné pouto, takové si schovám. Mají konkrétní příběh a vím, že už se mi nepodaří je udělat znovu. Například vím, že papír, na kterém jsou udělány, už neseženu. Nebo si je nechávám na výstavu. Ke každé fotografii mám svůj vztah, ale učím se na nich nelpět, a pokud vím, že někomu udělají radost, prodám je. U lithprintu je výsledek závislý na vyčerpanosti vývojky, také každý papír reaguje jinak, závisí to i na stáří vývojky. I když vyvolávám stejný záběr, pokaždé mi vyjde jiný obraz. U bromolejotisku je to podobné. Je mnoho činitelů, které mají na výsledný obraz vliv. Jen je pro fotografy vždy těžké, když vyzkouší mnoho fotopapírů, najdou ten ideální a zjistí, že se přestal vyrábět. To je moje noční můra. Prakticky každý rok se s tím potýkám.

Fotíš jak ženy, tak muže – kdo se ti fotí lépe?

Fotografuji vlastně jen ženy, mužů jsem vyfotila velmi málo. Ženy fotografuji ráda asi proto, že jsem žena a umíme se do sebe navzájem vcítit. Moje modelky nejsou manekýnky, hledám ženy s hlubokou duší a příběhem, které v sobě mají jinou krásu. A hlavně je znám, což je pro mě velmi důležité. Mám pár svých věrných modelek, které jsou krásné a zároveň trpělivé, když se mnou vydrží fotografovat. Hledám u nich smutek, vášeň, vztek, příběh, naději, lásku i zradu… ženu, která tvoří, ale i ničí….

Máš krásně zařízený byt, dýchá z něj atmosféra secese, art deco. Jsi tou dobou zcela jistě ovlivněná, chtěla bys v té době žít a tvořit? Jaký máš vztah k umění – hudbě a výtvarnu?

Ano, toto období je mi velmi blízké, mnohem bližší než dnešní přetechnizovaný svět. Nejsem idealista, vím, že v té době bylo také mnoho bolesti a utrpení. Od dětství jsem vyrůstala v prostředí, kde bylo mnoho knih a hudby. A pak jsem si hledala svoji cestu. Umění mi přináší radost a štěstí.

Popíšeš čtenářům, jak fotografie vzniká od zmáčknutí spouště až po výsledný snímek?

V dnešní době je už myslím dost informací, jak vzniká bromolejotisk. Základem je práce v temné komoře. Nejprve vyfotím film, který následně vyvolám. Z negativu pak vyberu snímek, který bych chtěla dále převést do podoby bromoleje. Ten pak zvětším na bromostříbrný papír, klasicky ustálím, vyperu a usuším. Další den pak fotografii bělím speciálním bělicím roztokem, který obsahuje dvojchroman draselný pro utvrzení želatiny. Opět ustálím, vyperu a usuším. Vznikne tak matrice, se kterou pak pracuji. Vybělenou fotografii nechám několik minut namáčet ve vodě a mezitím si připravím tiskařskou barvu. Na matrici barvu nanáším tupováním štětcem a válečkem. Až jsem s výsledkem spokojená, fotografii vypnu a nechám usušit.

Co kolegové, jsi někde organizovaná umělecky, svaz umělců či fotoklub, nebo jsi solitér?

Jsem naprosto neorganizovatelný člověk, ale mám dobré přátele mezi fotografy a ráda se s nimi setkávám, pokud je příležitost. (například fotografové z českotřebovského Fotopiva). A taky kolegům vděčím za mnohé cenné rady.

Vyjde tvá druhá kniha, tu první mám doma a je to úžasná publikace, je dokonale zpracovaná, každá fotografie by se hodila na zeď. Jak bys představila čtenářům tu druhou? Je v něčem jiná?

Druhá kniha teprve vzniká, ale doufám, že již bude brzy k vidění. Zásluhu na ní má Vladimír Skalický, který ji vlastně zrealizoval, graficky zpracoval, textem pak doplnil Radek Homola. Jiná bude formátem, také výběr fotografií bude jiný, velkou radost mám i z veršů, které občas fotografie doplňují. Autorem je též Radek Homola.

Co bys vzkázala čtenářům a začínajícím fotografům, kteří se chtějí stát fotografy?

Rozhodnutí stát se fotografem je dnes patrně snazší, než bylo v době, kdy jsem začínala já. Digitální fotografie a možnost fotografovat telefonem, mnoho dostupných informací a kurzů. Ale možná právě to může mnohé odradit. Vše již bylo vyfocené, a jak vytvořit něco výjimečného, co tu ještě nebylo? Doporučuji mít oči otevřené, najít svoje vidění světa… Nebát se chyb, experimentovat, zkoušet, hrát si, tříbit pohled, inspirovat se výtvarným uměním, mistry fotografy, ale hlavně jít svou cestou.

Je pro tebe technika, s níž pracuješ, důležitá? Řešíš ji?

Pro mě je technika velice důležitá. Je to můj výrazový prostředek, jak posunout fotografii k výtvarnu. Tím, že nefotím dokument ani street fotografii, ale v duchu fotografů z počátku století, chci i výrazově dosáhnout podobné atmosféry a to mi umožňuje právě technika bromolejotisku.

A já vkládám své dobré jméno do tvrzení, že Gitzo je na tom úplně stejně.

Fotogalerie: