JAK SE FOTÍ JAZZ A VÁŽKY aneb Fotka by měla být příběhem

Jazz je prostředkem, jak vyjádřit lidské city, konflikty a sny, řeč citů, řeč, které lidé rozumějí…
Dave Brubeck

Možná už při cestě na tenhle svět jsem měl v ruce fotoaparát. Sice to takhle píšou všichni fotografové, aby tak vyjádřili jistou osudovost, ale u mě to bez špetky nadutosti platí dvojnásob. Focení mi bylo souzeno jakousi vyšší silou. Tatáž síla mi zabránila naučit se hrát na hudební nástroj, ačkoli jsem snahu měl. Šest let jsem trápil sebe i bicí, než jsem zjistil, že mě talent jaksi minul, a neměl jsem píli osud porazit. A tak jsem v devadesátých letech začal chodit na koncerty s foťákem.

Dlouho jsem strkal svoje fotky do šuplíku. Až rozmach internetu a fotografické galerie, které se začaly rojit, mi dodaly odvahu se pochlubit. Ale mnohdy jsem tvrdě narážel. Mnozí lidé moje výtvory kritizovali, někteří chválili. Když jsem se díval na práce největších kritiků, seznával jsem, že ta má není až tak špatná. A za několik let se karta obrátila. S nelíčeným uspokojením jsem zjišťoval, že moje fotky mají ohlas a že se v té záplavě neztrácejí. Naopak. A tak jsem se rozhodl jít s kůží na trh. Vlastně to nebylo ani tak moje rozhodnutí jako spíše tlak pobídek mých přátel.

Od roku 1995 jsem se začal věnovat také focení vážek. To ještě nebyla taková módní záležitost jako dnes. S trochou nadsázky bych tuto zálibu označil jako náhradu za focení ženských aktů. Vážky jsou nádherné aelegantní stejně jako dívky či ženy, dokážou vás okouzlit, zcela opanovat a je těžké je fotit tak, aby tam bylo něco navíc, co přesahuje fyzickou krásu, ladnost, vnější efekt. Co jiného by mělo fotografa uspokojovat více než možnost proniknout do života jako takového. Za svými záběry jsem cestoval do řady zemí včetně Nového Zélandu, Fidži, Kuby, Turecka, Řecka, či Kostariky. Okusil jsem na vlastní kůži bahno a stojaté vody téměř celého světa. Stával jsem se na dlouhé hodiny nehybným pozorovatelem zázraků nejen hmyzího světa. Jako bych se ocitl v nekonečné říši druhohorních bažin přitom se bál, abych nezpůsobil nějakou katastrofu jako ti lovci dinosaurů v Bradburyho povídce. Ale fotky pak stály za to. Publikoval jsem je v domácích, slovenských a polských knihách o vážkách a samozřejmě v Atlasu vážek ČR. Jedna z mých fotografií dokonce získala v roce 2010 čtvrté místo v prestižní soutěži časopisu National Geographic.

Je mnoho fotografů, kteří dokážou fotit hudbu. O něco méně těch, kteří dokážou fotit jazz. Za hudbou je samozřejmě skryt člověk, ale nestačí pouhý portrét toho kterého interpreta. Když se podíváte na kolekci portrétů jazzových osobností od Patricka Marka, máte náhle pocit, že víte, co je jazz, že rozumíte téhle hudbě, aniž byste nutně znali jediného portrétovaného muzikanta
Jan Hocek – hudební publicista

A pod dojmem z tohoto úspěchu a tlakem životních peripetií jsem se rozhodl stát se profesionálem. Nemám rád tohle slovo, protože vystihuje pouze fakt, že se dotyčný hodlá fotografováním živit, nikoli kvalitu jeho práce. Navíc člověk musí dělat kompromisy, pracovat na zakázku a naučit se svou práci prodat a to nelze bez toho, aby byl všeobecně znám a uznáván. Musel jsem začít budovat svoji prestiž, což s sebou neslo zmenšující se pocit uspokojení z dobré práce; spokojenost není v tomto světě rozhodující, na rozdíl od toho, aby se člověk uměl chovat jako dravec. To já neumím a je mi to proti srsti. O to usilovněji jsem se tedy soustředil na kvalitu, což je těžší způsob prosazování se než ostré lokty…

Patrick Marek fotí širokým srdcem, s obrovskou empatií, nejen s nezbytnou dávkou profesního umu a zkušeností. Člověk může být vyzbrojen sebelepším vybavením a spoustou času a příležitostí, ale nejdůležitější je v tomto oboru umění navázat s fotografovaným muzikantem kontakt; a nejen s ním, ale také s jeho hudbou, s jeho nástrojem, s nímž bývá jazzový hráč bytostně srostlý.
Jan Hocek

Focení vážek jsem ale omezil. Nepřestal jsem je mít rád, jsou pro mě nadále fascinující a zůstaly mou láskou, ale fotím je už jen pro sebe a kamarády. Když jsem s vážkami začínal, bylo to v roce 1995, nebylo nás mnoho a byli jsme skvělá parta. Pak se ale začali nabalovat další a další, až se z toho stala komunita, kde přestala platit rovná pravidla a která se dostala pod kuratelu soutěživosti, mnohdy dosti nekalé. A umění přece není sport nebo politické klání. A už vůbec ne módní záležitost…

A pod dojmem z tohoto úspěchu a tlakem životních peripetií jsem se rozhodl stát se profesionálem. Nemám rád tohle slovo, protože vystihuje pouze fakt, že se dotyčný hodlá fotografováním živit, nikoli kvalitu jeho práce. Navíc člověk musí dělat kompromisy, pracovat na zakázku a naučit se svou práci prodat a to nelze bez toho, aby byl všeobecně znám a uznáván. Musel jsem začít budovat svoji prestiž, což s sebou neslo zmenšující se pocit uspokojení z dobré práce; spokojenost není v tomto světě rozhodující, na rozdíl od toho, aby se člověk uměl chovat jako dravec. To já neumím a je mi to proti srsti. O to usilovněji jsem se tedy soustředil na kvalitu, což je těžší způsob prosazování se než ostré lokty…

Přišly první výstavy. Za ně vděčím festivalu Jazzinec v Trutnově. Bylo to až omamující, když jsem viděl, jak se moje fotky líbí jazzové veřejnosti. A později nejen jí; výstava stíhala výstavu a šuplíky doma zely prázdnotou. To je stav, který si přeje každý fotograf. Hodně fotek jsem také rozdal skvělým lidem. Rád rozdávám. Nyní jako profesionál ale bohužel sklízím také zkažené ovoce. Jak se říká: pro dobrotu na žebrotu. Naštěstí to není doslova, ale přesto mě to štve. Fotografie se u nás spíše kradou, nekupují se. Jako by za tím nebyla práce, čas, úsilí a náklady. „Ano,“ slýchávám, „fotíš parádně“, „fakt jsou to hezké fotky“, „jsi borec“, ale koupit si nějakou? „Jsi upadl? Když je internet zahlcený miliony fotek?“ Domnívám se, že u nás se na fotku hledí spíše jako na reprodukci malovaného obrazu nevalné kvality. A navíc IKEA a Baumax jsou přece plné skvělých reprodukcí, tak na co fotku? Přece to nedá takovou práci jako namalovat obraz, no ne? Stačí zmáčknout spoušť…

K dnešnímu dni mám na kontě skoro tři desítky samostatných výstav a deset kolektivních. Moje fotky se dostaly dokonce až na Sibiř! Dnes tam nejsou pracovní tábory, ale jazzové festivaly, a právě na jednom takovém − SibJazzFestu v Novosibirsku − bylo deset mých fotek na velké kolektivní výstavě. Nesmírně zajímavá a vzrušující je také tvorba promo fotek k turné jazzových osobností; vedle Iana Ritchieho a Tomáše Lišky s Invisible World jsem fotil například také Harryho Waterse. Jednou jsem s ním takhle seděl v kavárně a ejhle, kdo to k nám přišel? Jeho otec, zakladatel ikonické kapely Pink Floyd!

Patrick Marek navíc dokáže rozpoznat, co je na pódiu či v zákulisí bezprostředním obrazem tvůrčího procesu a co je diktátem pouhého image. A to je hlavní devízou tohoto fotografa.
Jan Hocek

Ale nejenom jazzem se zaobírám. Rád snímám dění na divadelních prknech a okolo nich; v Hradci Králové se toho v „Klicperáku“ a Draku děje hodně. V současné době je to už čtyři roky, co spolupracuji také se symfonickým tělesem Filharmonie Hradec Králové. Je mi ctí, že se mohu podílet na promo konceptu ke 40. výročí založení tohoto excelentního orchestru. A přibyla mi ještě jedna role: podílím se na dramaturgii jediného královéhradeckého jazzového klubu Satchmo. Sestavil jsem program letošní open air letní scény čítající na 26 koncertů. A samozřejmě vše fotograficky dokumentuji…

V roce 2013 jsem byl poprvé osloven americkou Asociací jazzových novinářů v New Yorku, abych poslal fotku do prestižní soutěže Jazz Journalists Award (JJA ). V roce 2016 jsem se stal prvním Čechem a teprve čtvrtým Evropanem, který za dvacet let existence JJA tuto soutěž vyhrál. Šlo o kategorii Jazzové foto roku, což je vlastně takový „jazzový Oscar“. Americkou novinářskou asociaci zaujal snímek saxofonisty Lucian Dubuise, pořízený na královéhradeckém festivalu Jazz Goes To Town 2015. Hráč stál na jedné noze, nepřirozeně zkroucený, s nástrojem udušeným stehnem druhé nohy, která byla pokrčená ve vzduchu. Energie z fotografie přímo stříká…

Přestože je jazzová hudba založena na improvizaci, není každý okamžik jedinečný a neopakovatelný; jazzové hvězdy disponují celou škálou gest, grimas, naučených výrazů a pohybů pro určitý styl hry. Dobrý fotograf, pokud chce docílit mimořádných snímků, musí dopředu vědět, s jakým muzikantem má tu čest, musí znát jeho hudbu, vědět o něm co nejvíce. Pak dokáže oddělit podstatné od nepodstatného, skutečné od vyumělkovaného, emoci od vypočítavosti. Pak teprve může vzniknout portrét, který bere dech stejně jako jeho hudba. Jako samotný jazz.
Jan Hocek

Laikovi by se mohlo zdát, že my fotografové při práci hudbu ani nevnímáme. Ale není tomu tak. A v mém případě je to dokonce naopak. Bez foťáku si koncert už dneska vůbec neužiju. Když fotím, vnímám muziku ostřeji. Dokonce někdy cvakám i v příslušném rytmu. A čím víc se mi koncert líbí, tím lépe se mi samozřejmě fotí.

A ještě jednu roli jsem vzal − a jsem rád. Inicioval jsem mezinárodní soutěž jazzové fotografie Jazz World Photo. Nápad jsem dostal v roce 2013, když jsem byl pozvaný do fóra jazzových fotografů, které dával do kupy španělský fotograf Antonio Poncar Cano. Nešlo mi ani tak o to být někde organizovaný. Byl jsem vždycky solitér a míním jím i zůstat. Ovšem když jsem viděl, že nás bylo zprvu deset, posléze dvě stovky, další rok čtyři sta a nyní přes šestnáct tisíc, usoudil jsem, že by z toho mohla být nádherná výstava. Ta se uskutečnila v rámci trutnovského festivalu Jazzinec a poté putovala na další české a slovenské festivaly. Proč neudělat soutěž podobnou World Press Photo, kam by lidé posílali nejen profesionální, ale také amatérské fotografie jazzu z celého světa? V roce 2014 byli na finále Jazzince vyhlášeni první tři vítězové World Jazz Photo. Každý fotograf má svůj rukopis. Já si třeba nehlídám kompozici, když fotím. Jde mi o výraz, takže je to hodně intuitivní. Nejsem ten typ, který mačká spoušť jako u kulometu stylem „to by v tom byl čert, aby se aspoň jedna fotka nepovedla“. Čím déle fotím, tím méně mačkám, a to i kvůli posluchačům. Vím totiž, že jim lezeme na nervy. Někdy se fakt až stydím za své kolegy. Jindy to nevydržím a sám je napomínám, když se chovají opravdu bezohledně. Kvůli jednomu takovému konfliktu jsem byl vyřazen jako oficiální fotograf z festivalu Jazz Goes To Town, to jest z festivalu, z něhož pochází snímek, který dostal „jazzového Oscara“. Navzdory takovým absurditám nemohu zavírat oči před bezohledností některých, zvláště mladých fotografů.

Dávám přednost černobílé fotografii. K jazzu se hodí lépe. Jazz není tolik vizuálně efektní jako třeba rock či pop; je syrovější, přirozenější a hodí se k němu více prostý kontrast světla a stínu než barevná „ukřičenost“. A barva navíc často zakrývá příběh. A o ten mi jde především.

Škála nálad, podob a emocí v Patrickových portrétech je natolik bohatá, že portrét není pouhým zaznamenáním podoby či odhalením identity, ale též obrazem člověka v jedinečné roli tvůrce, rebela, věrozvěsta, baviče, nositele naděje a víry v nezlomného lidského ducha.
Jan Hocek

Fotím Nikonem D850. Je to novinka a je to fakt špička. Ale to není ani tak podstatné. Důležitější je oko fotografa. Fotoaparát je jen přístroj. Objektivy používám pevné i zoomové (Tamron, Sigma a Nikon). Donedávna jsem používal i legendární objektiv Nikon 20−35 mm f/2,8. Také mám sadu objektivů Lensbaby; s těmi nyní začínám intenzivně pracovat a mám s nimi hodně plánů. Mým nejoblíbenějším objektivem je už ošoupaný stařeček, kterým fotografuji vážky – Sigma 150 mm f/2,8.

Fotografuji výhradně do formátu RA W a následné postprodukci na PC se snažím věnovat co nejméně času. Pracuji s výborným a jednoduchým programem Zoner, protože je rychlý a nenáročný. Mojí prioritou je dobře fotografovat, abych co nejméně upravoval. A ještě nesmím opomenout fotobatohy a fototašky Tamrac a stativy Gitzo. Třeba batoh, ten používám už 13 let. Tyto doplňky jsou pro moje fotografování velmi důležité. Také na ně se musím spolehnout, jinak by má práce byla značně ztížená.

A víte, z čeho mám největší radost? Když mi lidé po koncertě řeknou: „Ty jo, ty jsi tady byl taky? A fotil jsi? Že jsme tě neviděli…“ Fotit a nebýt viděn, to je sen asi každého fotografa, jenž snímá hudbu s vážností a úctou jak k publiku, tak k hudebníkům.

text: Patrick Marek, Jan Hocek

Patrick Marek - fotogalerie: