Radek Kalhous - krajina portrétu

Nebyl jsem nikdy fanouškem fotografování mobilem. Pokud jsem u sebe neměl foťák, v podstatě jsem přestal vidět scény, které by za fotku stály. Jako kdyby mi podvědomí vypínalo schopnost zajímavé snímky vidět.

Text a foto: radek kalhous, www.kalhous.com

Vždycky jsem měl rád technicky dokonalé záběry plné polotónů a ostrosti, a protože byl mobil vždy kompromisem ve výsledné technické kvalitě, přestal jsem s ním počítat jako s nástrojem pro vznik kvalitní fotky. Tato nepraktičnost se ještě zvětšila, když jsem začal fotografovat se středoformátovým Fujifilmem. Dynamický rozsah a možnosti kreativní práce s ním mi vzaly veškerou chuť používat mobil jinak než jako praktický zápisník bez jakéhokoliv uměleckého přesahu. Nejsem spontánní fotograf, na práci musím mít klid a čas. Dlouho hledám, než zmáčknu poprvé spoušť, a technická kvalita je pro mě důležitá. Nastalo dokonce i krátké období, kdy posedlost technickou kvalitou byla tak veliká, že jsem i v jasný slunečný den používal stativ, abych mohl clonit na maximum při minimální citlivosti. Po nějaké době jsem ale našel rovnováhu v poměr váhy fotovýbavy a maximální technické kvality fotky. Velikost čipu dvou fullframů už ve mně nevzbuzovala tolik respektu jako na začátku a technické možnosti v kombinaci s malou váhou výbavy mi uvolnily ruce i hlavu. Pokud bych vláčel zbytečně několik kilo navíc, nevydržel bych hledat ta pravá místa a okamžiky několik hodin denně a fyzicky bych odpadl.

Začal jsem se vracet na místa, kde jsem trávil čas jako dítě, abych si znovu oživil vzpomínky na tu dobu…

…Každý měsíc jsem venku trávil přes sto hodin a pátrání po místech a pocitech z dětství se změnilo v hledání světelných nálad, tvarů a barev. Nehledal jsem konkrétní situace, místa nebo příběhy, ale jen něco, co jsem nedokázal definovat a v podstatě to nedokážu popsat slovy ani teď.

Takhle jsem se ale mohl toulat a uzavřít se do svého světa bez bolavých zad od těžkého batohu. Začal jsem se vracet na místa, kde jsem trávil čas jako dítě, abych si znovu oživil vzpomínky na tu dobu. Většinou se ta místa ovšem natolik změnila, že ve mně nevzbuzovala pocity, které jsem hledal. Začal jsem se tedy toulat bez plánu a nachodil tak denně více než deset kilometrů. Každý měsíc jsem venku trávil přes sto hodin a pátrání po místech a pocitech z dětství se změnilo v hledání světelných nálad, tvarů a barev. Nehledal jsem konkrétní situace, místa nebo příběhy, ale jen něco, co jsem nedokázal definovat a v podstatě to nedokážu popsat slovy ani teď. Proto jsem byl schopen toulat se po místech mnohdy tak opuštěných a pro někoho depresivních. Pokud se totiž dostavil pocit, kdy jsem cítil, že ten konkrétní okamžik má přesah, který tak intenzivně hledám, byly to vždy silné a pěkné pocity, jež mi říkaly, že jsem našel něco výjimečného. Po čase jsem začal tomuto pocitu zcela důvěřovat a přestal jsem se úplně zajímat, jestli tahle mnou nafocená banalita není jen prázdná hloupost. Jestli přílišná subjektivita oproti popisnosti může fungovat i na někoho jiného. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem nechtěl dokonce být ovlivněn ve fotografování názorem jiných a fotografie jsem přestal sdílet na sociálních sítích. Úsudku lidí jsem si vážil, ale nechtěl jsem, aby mi jakkoliv zasahoval do podvědomí a ovlivňoval samotné fotografování.

Právě to subjektivní vnímání, které nesouviselo s popisem scény, ale jen s tvary a barvami, mě nelimitovalo v tom, co jsem fotil. Proto jsem začal fotografovat i portréty a zkoušel v nich nalézt totéž co v krajině. V hlavě jsem měl ovšem už příliš mnoho fotografií od mistrů portrétní fotky, abych tím nebyl zatížen. Navíc bylo fotografování portrétu zcela odlišné od bezstarostného toulání krajinou. Už jen nutná komunikace s portrétovaným, což je v podstatě základ dobrého portrétu, mi neumožňovala uzavřít se tolik do svého světa. Starost o světla a technickou těžkopádnost s tím spojenou jsem vyřešil nejpraktičtěji, jak jsem mohl. Celé „studio“ se mi v podstatě vešlo do jednoho batohu, kde jsem měl i středoformátový GFX a dva objektivy. Díky bezdrátově ovládaným systémovým bleskům Nissin a skládacím softboxům jsem našel ideální rovnováhu mezi váhou a praktičností. Uvědomil jsem si, že ještě před několika lety bych musel tahat těžké kufry se světly a už jen to by mě okradlo o lehkost fotografování, kterou jsem potřeboval. Tuto digitální a technickou revoluci ve fotografii vnímám osobně jako obrovskou výhodu. Energii, kterou jsem dřív věnoval technice, teď mohu využít při samotném fotografování a spontánním vnímání. No a slovy Viktora Koláře: touze nalézt banalitu směřující k věčnosti.

Radek Kalhous - fotogalerie: