Radek Kalhous - Středoformátová terapie

Když jsem navštívil výstavu fotografií Jana Reicha, který jako jeden z posledních klasických krajinářů používal velkoformátovou kameru a viděl pozitivy přeplněné polotóny, připadaly mi zvětšeniny z kinofilmů na výstavě podstatně slabší. Vzpomněl jsem si, jak jsem vždycky chtěl fotografovat na větší políčko než je kinofilm. Ještě v éře analogu jsem vyzkoušel všechny dostupné čtvercové aparáty od Flexarety, přes Kiev až po Pentacon Six. Těžkopádnost a nespolehlivost bazarových fotoaparátů mě vždycky vrátila zpět ke kinofilmu. Na výstavě Jana Reicha jsem si uvědomil, že pro práci s větším formátem je potřeba jiný způsob práce nebo spíše přístupu k fotografii. Na to jsem myslel, když jsem se stal ambasadorem středoformátové kamery Fujifilm GFX 50 s.

Věděl jsem, že doba těžkopádných velkých formátů je pryč. Středoformát velikosti větší zrcadlovky, objektivy s rychlým autofokusem a sekvence až 3 snímky za sekundu postavily tenhle aparát uživatelsky do stejné kategorie jako fullframové zrcadlovky. Ten náznak těžkopádnosti, který tam zůstal, jako kdyby tam byl naschvál. Jako kdyby výrobce chtěl upozornit na to, že je to středoformát a je potřeba se zklidnit a zamyslet.

Ze začátku jsem měl tendenci tohle středoformátové stigma prolomit a fotografoval jsem zcela běžným způsobem a šlo to. Po krátké době jsem si ale uvědomil, že je úplně zbytečné nechat profesionální reportážní aparát ve skříni a nahradit ho GFX. Nedopřejete si totiž komfort nechat na sebe působit kouzlo většího formátu.

Zastavil jsem se tedy a znovu nadechl. Vždy, když jsem měnil objektiv a viděl tu velkou plochu čipu, uvědomil jsem si, že je to něco výjimečného. Stejné pocity, jsem měl, když jsem si prohlížel dokonalé zvětšeniny s brilantní ostrostí a rozlišením. Nejvíc mi to ovšem docházelo, když se v plné síle ukázal dynamický rozsah na fotkách. Do teď jsem z toho omámen.

Z recenzí jsem všechny tyhle vlastnosti znal, ještě před tím než jsem začal fotoaparát používat. Ten přirozený vzhled fotografií plných polotónů jak ve světlech, tak ve stínech byl ale omračující. Zjistil jsem, že to je středoformát. Obrovský tonální rozsah, který se nepodbízí a nekřičí jako HDR, je jakoby neviditelný, ale když koukáte na fotku, něco vám podprahově říká, že se na fotce něco děje. Profesionál samozřejmě dokáže rozpoznat proč to tak je, ale pro většinu diváků je to skryté, i když vlastně na první pohled viditelné. Všechny tyto vlastnosti fotoaparátu, mě přivedli k jinému pohledu na fotku, kterou s ním chci dělat. Nejen, že jsem se zklidnil a domů jsem nosil podstatně méně fotografií než předtím. Donutilo mě to o fotce přemýšlet jinak. Trpěl jsem pocitem, že fotky musí být jiné, akorát jsem nevěděl jak na to. Cítil jsem, že chci hlubší a opravdovější fotografie a hledal jsem v hlavě know-how, než mi došlo, že musím být osobní - ne fotograf, ale tvůrce, ne hledač atraktivních obrazů, ale nalézač atmosféry, kterou fotografiím vtisknu.

Ačkoliv se necítím starý, určitě jsem již ve věku, kdy se občas ohlédnu. Vzpomínky na dětství jsou určitě častější, než před pár lety. Na toulkách po mých rodných Pardubicích, jsem náhle začal objevovat místa, která ve mně tyto vzpomínky a nálady umocňovala. Nešlo o konkrétní místa ani situace, ale jen pocit,který jsem měl. Takové deja vu, zcela subjektivní. Trochu jsem se tomu pocitu bránil, většina mých předchozích fotografických souborů měla základ v konkrétní situaci, místě nebo třeba komunitě lidí a zcela bez výjimky měla přidanou hodnotu v nějakém dokumentárním sdělení. Najednou jsem ale cítil, že to není potřeba. Stačil mi jen ten pocit. Je to možná hloupost, ale myslím si, že startérem těchto pocitů byl právě středoformát. Nebo spíš myšlenka, že musím něco ve své fotografii změnit, kterou vyvolalo právě používání tohoto fotoaparátu. Znovu jsem se tedy začal toulat po městě a navštěvoval místa, kde jsem trávil dětství.

Stativy mi dovolily clonit na maximum při malé citlivosti kvůli velké hloubce ostrosti a minimálnímu šumu.

Sídliště, předměstí kde jsem trávil prázdniny u babičky, kopec kde jsem narazil se sáňkami do stromu nebo požární nádrž, kde jsem se jako dítě topil. Po nějaké době jsem zjistil, že konkrétní místa spojená s dětstvím nepotřebuji. Podobné nálady totiž najdu v podstatě kdekoliv. Začal jsem jezdit po celé republice a toulal se po úplně neznámých místech a hledal ty, které se mi pocitově spojily. Víc jsem řešil i technickou stránku, a protože jsem chtěl vytáhnout z fotoaparátu maximum, začal jsem intenzivně používat stativ. Respektivě hned dva podle použití. Jeden cestovní, kompaktní GT2545T s kulovou hlavou GH1382QD a příležitostně druhý velký GT3532, pokud jsem šel již na jistotu, jen s jedním objektivem a bez batohu. Ty mi dovolily clonit na maximální clonu při malé citlivosti, kvůli velké hloubce ostrosti a minimálnímu šumu. Fotografování se stativem se zklidnilo ještě víc a já jsem ho začal používat i v případě, že jsem nefotil dlouhými časy.

Kompozičně jsem měl všechno víc pod kontrolou a přinutilo mě to o záběru víc přemýšlet. Moje fotografie se sice nepodobají těm Reichovým, ale já jsem jim začal víc rozumět. No a to je právě ta terapie středoformátem.

Radek Kalhous - fotogalerie: