Richard Horák - fotograf

Když mi bylo asi jedenáct let, začal mě táta učit fotit. Koupil mi krásnou černou krabičku, která se jmenovala BOX Tengor. Byl to ošoupaný starý fotoaparát formátu 4,5 × 6 cm, ale fotil a já jsem ho měl rád. Moc mi to nešlo, ale díky tátovi mě fotografie zaujala. S tátou jsem byl nejraději v temné komoře a vždy jsem sehrozně těšil, až z vývojky vykoukne to, co jsem předtím nafotil. Byly to úžasné objevitelské chvíle. Dalším mým fotoaparátem od táty byl už kinofilmový aparát Beirette, později jsem si sám pořídil východoněmeckou Praktiku. Můj první kvalitní foťák ale byl až Nikon F301, následovaly typy 501, 801 a F100, ten mám stále. V roce 2005 jsem začal fotit prvním digitálem − stále Nikonem, kterému jsem věrný dodnes. Můj první digitál byl D70, pak přišly D300 a D700, skvělý plnoformát, který mám pořád. Nyní fotím čtyři roky Nikonem D800, který je opravdu vynikající. Vidíte, ani nevím, proč jsem nikdy neuvažoval o Canonu...

Jsem stavař, živím se jako realitní makléř, fotografii jsem nikdy nestudoval a ani bych se jí živit nechtěl, jen výjimečně, i když dnes už mám příjem i z fotografií Prahy. Praha sama o sobě je magická, má úžasnou historii, její památky jsou kouzelné, středem města teče řeka Vltava, která je doplněna stejně nádhernými mosty v čele s Karlovým. A pokud se vám podaří zachytit správné povětrnostní podmínky, pak vám Praha na krátkou chvíli odhalí svoje tajemno. Neznám žádné jiné město na světě s podobným duchem místa, jako je Praha. Karlův most, to je Mekka všech pražských fotografů. Vysloveně ranní ptáče nejsem, ale pokud chcete vyfotit Prahu opravdu krásnou, musíte jí složit poklonu tím, že k ní přijdete v době, kdy se rozednívá, kdy je po ránu mladá, nádherná a ochotná vám svoje kouzlo ukázat alespoň na krátký okamžik. Všude je klid, jen občas se pár opilců vrací odkudsi, zaťukají si na čelo, když vás vidí se stativem, zazpívají a potácejí se dál. Fotím Prahu ráno i večer, zdola i shora. Snažím se hledat a občas i nacházím místa, odkud ještě není tolik okoukaná.

Nejraději mám tajemnou Prahu, kterou uvidíte, když se vám podaří přijít ve správný okamžik. Kdy je třeba zahalená do mlhy, která krásně skryje to, co není důležité, a naopak ukáže to, co je krásné. Mám takovou fotografii, je z Karlova mostu z 28. září 2013 v 7:26 hodin. Fotil jsem tehdy se svými dvěma kamarády, už večer jsme se domlouvali, že by ráno podle předpovědi měla být mlha. Sešli jsme se před šestou hodinou ráno poblíž Karlova mostu, ale mlha byla ještě slabá, a tak jsme jen čekali na příznivější podmínky a na malostranské straně Karlova mostu jsme hledali zajímavou kompozici. A pak to přišlo. Mlha zhoustla, to jsme čekali, ale navíc do ní úplně úžasně začalo svítit vycházející slunce nad staroměstskou částí mostu. Všichni tři jsme se postavili se stativy přibližně doprostřed mostu a začali fotit. Sluneční kotouč byl ale velmi intenzivní, a protože jsem měl obavy z přepalů, honem jsem vyndal přechodový filtr, nasadil ho a i díky němu se mi ta fotografie podařila. A pak
10. června 2014 jsem za ni získal cenu Svazu českých fotografů v rámci Prahy fotografické.

V loňském roce jsem přihlásil fotografii, kterou jsem fotil na Karlově mostě o chvíli později, do prestižního Nikon kalendáře a byl na světě prosinec 2016. Všech ocenění, která jsem kdy získal, si velice vážím, protože mi dodávají odvahu pokračovat a víru, že kvalita mého fotografování má vzrůstající tendenci. Komunistická doba, ve které jsem vyrůstal, byla strašně složitá, všechno bylo zakázáno, nikam za hranice se nesmělo, ale i kdybychom mohli, stejně jsme na nic neměli peníze. Ale zase mě to naučilo fotografovat ve svém okolí, bydleli jsme na Staroměstském náměstí, a možná i proto jsem se natolik zamiloval do fotografování Prahy. Kromě hlavního města a krajinářských fotografií fotím i dokument a reportáž a občas street fotografii. Říká se, že by se fotograf měl specializovat jen na jednu činnost, ale já si to nemyslím. Fotograf by měl být dobrý, ať už fotí cokoliv. Miluju, když fotografie vypráví příběh, když vyvolává emoce, když se divák na chvíli zastaví, když se podívá znovu a znovu a třeba nějak jinak.

Sám se snažím učit se od těch lepších fotografů a vzít si z jejich umění a znalostí to, co si myslím, že pro mě bude užitečné. Přibližně posledních sedm let se zúčastňuji workshopů špičkových českých fotografů a učím se od nich. Byl jsem na fotoworkshopech Jana Karbusického, krajináře a fotografa zvířat Ondry Prosického, několikrát u portrétního a reklamního fotografa a špičkového retušéra Photoshopu Standy Petery, street fotografa Honzy Šibíka, výborných krajinářů a fotografů
panoramat Karla Horáčka a Jana Šmída, pražského fotografa Jirky Šebka, milovníka Itálie, hlavně Toskánska a Benátek, fotografa Martina Kamína, na přednášce fotografa Roberta Vana, spolupracuji s Ondřejem Neffem, jsem porotcem fotografií na Digineffu. Mimo fotoworkshopy se ve volném čase snažím učit a studovat fotografii, na YouTube vyhledávám fotografické tutorialy a učím se hlavně od amerických a anglických autorů. Moje nejoblíbenější tutorialy Photoshopu na YouTube jsou od Aarona Nace. Mým velkým fotografickým vzorem portrétních fotografií je Joe McNelly a street fotograf Steve McCurry.

V roce 2011 jsem fotil pohřební průvod Václava Havla na Karlově mostě a na Hradčanském náměstí a fotografie jsem poslal i na Arcibiskupství pražské. Mluvčí arcibiskupství mě následně požádal, zda bych pro ně externě a zdarma nefotil. Dlouho jsem neváhal a přijal jeho nabídku a fotím pro ně od roku 2012 dodnes. Byla to a je pro mě opět škola fotografického dokumentu a reportáže. Úžasné kostýmy kardinálů, biskupů, kněžích ve starobylé katedrále mě fascinují svojí neměnností po staletí. Je to úžasné místo, spojené s českou státností, kde působili ve všech dobách nejvýznamnější čeští umělci. Dostavbu katedrály fotografoval v roce 1928 Josef Sudek. Fotografováním pro Arcibiskupství pražské jsem se hodně naučil, zamiloval si katedrálu a hlavně se mi podařilo fotografovat z míst, kam se noha normálního smrtelníka nikdy nedostane, např. triforia katedrály, což jsou ochozy, na nichž se nachází nádherné barevné vitráže a unikátní galerie bust.

Okolo církve je i tajemno, na počátku srpna 2016 jsem byl požádán, abych pořídil fotodokumentaci těla zemřelé členky řádu sester alžbětinek v kryptě kostela Panny Marie Bolestné v Praze Na Slupi. Do krypty, kam po staletí vstoupilo jen několik lidí, naposled při kontrole po povodních v roce 2002, jsem vešel společně s církevními hodnostáři, právníkem, s antropology Národního muzea, lékařem a řádovými sestrami. Jednalo se o to, že tělo sestry představené, zemřelé v roce 1774, bylo velice zachovalé, jako kdyby bylo mumifikované. Církev chce vysvětlit tuto záhadu. Cituji ze zprávy MUDr. Krajsy: „V té době nebyla známa přesná totožnost zemřelé, uvažovalo se zejména o první představené pražského kláštera z počátku 18. století M. s. Andělíně. Mumifikace je výsledek procesu vysychání měkkých tkání těla zemřelé vystaveného vhodným podmínkám okolního prostředí. Ideálními vnějšími podmínkami pro vznik mumifikace jsou teplo a sucho."

Cestuji rád a kousek světa už jsem viděl. Nejraději mám svoje rodné město Prahu, ale druhým mým nejoblíbenějším městem je Paříž. Má úžasný šarm a kouzlo, je krásná a uvnitř města neprobíhá zdaleka tolik změn jako u nás v Praze. Paříž zůstává stejná po staletí. Mám rád i Benátky a Toskánsko v Itálii. Rád fotím přírodu, nejlépe panenskou, nedotčenou. Úžasné zážitky mám z Kanady, kde jsem fotografoval ve Vancouveru, na ostrově Vancouver, ve Skalistých horách. Vypůjčeným autem jsme najeli po krásné kanadské přírodě víc jak 4000 kilometrů. Mým největším životním zážitkem ale byla cesta do Francouzské Polynésie, kde jsem s dalšími sedmi lidmi navštívil ostrovy Tahiti, Tikehau, Rangiora, Bora Bora, Moorea, Huahine, Raiatea, Maupiti a Tubuai. Ostrovy Francouzské Polynésie jsou nádherné, převážně civilizací nedotčené, vyjma ostrova Bora Bora, který je již zastavěn luxusními hotely. Ostatní jsou krásné přírodní ostrovy, kde nejsou žádní nebezpeční tvorové jako hadi, lvi, tygři apod. Umřeli by tam hlady. Ale je tam naprosto nedotčená, nádherná příroda. Nejraději jsem na této dovolené, kde jsme strávili 21 dnů, fotografoval brzy ráno a večer při západu slunce. Všech devět ostrovů − vyjma Tahiti − jsme projeli křížem krážem, protože nejsou velké.

Mám svoje oblíbené fotografy. Tím pražským, kterého velice obdivuji, je doc. Ing. Jiří Všetečka, jehož pražské fotografie jsou opravdu úchvatné. Bohužel už je to starý pán a žádné workshopy nepořádá. Kdyby ano, byl bych zcela jistě jejich účastníkem. Jsem rád, že se pan Všetečka v roce 2014 zúčastnil vernisáže na mé výstavě Praha tajemná v budově Senátu a mé fotografie pochválil. Netíhnu k malbě, malovat opravdu neumím, ale v mé rodině je akademická malířka doc. Dana Puchnarová, která mě určitě ovlivnila. Pokud by mě měla ovlivnit malba, tak by to byl Jakub Schikaneder a v případě portrétů můj oblíbený malíř Auguste Renoir.

Nevím, zda mohu někomu radit, ale jedno vím jistě: je třeba se učit, učit a sledovat ostatní fotografy, jak to dělají oni, ale potom začít fotit po svém. Najít si vlastní styl, abych se odlišil v dnešní době, kdy je opravdu „každý" fotografem. Vůbec si nedovedu představit, že bych neměl kvalitní stativ.

Zkoušel jsem méně kvalitní stativy, ale buď byly příliš lehké, ale málo stabilní, nebo byly stabilní, ale příliš těžké. Po pečlivém výběru jsem se před dvanácti lety rozhodl pro stativ Gitzo. Dnes mám již třetí stativ této značky, ale používám hlavně dva. Karbonový stativ Gitzo Explorer GT2531EX s hořčíkovou kulovou hlavou GH2750QR − je skvělý v tom, že má středovou tyč mimo osu a já s ním můžu fotografovat z věží, kde ve výhledu překáží mříže nebo zábradlí. Jako hlavní a velice pevný stativ používám Gitzo GT3542LS s hlavou GH3382QD.

Richard Horák - fotogalerie: