Štěpánka Paseková - Důležité je mít co říct

Fotografie podle mě není jen o tom, jaký aparát používáte nebo jaké zvolíte clonové číslo, ale především o tom, co chcete skrze obraz vyjádřit. Důležité je mít co říct.

K fotografii jsem se dostala úplnou náhodou, když jsme se na konci základní školy s mojí nejlepší kamarádkou trochu nudily a hledaly jsme něco, čím bychom se zabavily, až jsem si vzpomněla na tatínkovu Prakticu. Koupily jsme si tedy náš první černobílý film a pustily jsme se do fotografování. Byly to jen takové pokusy, ale chytlo nás to a přihlásily jsme se do fotografického oboru na Základní umělecké škole v Kolíně. Musím říct, že ačkoliv to bylo zprvu takové asi lehkovážné rozhodnutí, tak nakonec bylo asi jedním z nejzásadnějších v mém životě.

Díky skvělému pedagogickému vedení MgA. Nadi Kovaříkové mě fotografie zaujala natolik, že jsem na konci gymnázia začala uvažovat o studiu fotografie na vysoké škole. Sen se stal skutečností a začala jsem studovat v Ateliéru aplikované a reklamní fotografie na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem u Prof. Miroslava Vojtěchovského, rovněž výborného pedagoga a člověka.

Tyto začátky byly skvělé a dodnes z nich čerpám. Upřímně, někdy se přeji vrátit se zpět, protože jsem spoustu věcí neřešila a používala jsem především intuici. Dlouho dobu jsem nevěděla, co je clonové číslo a rychlost závěrky, jak tyhle základní parametry používat. Paradoxní na tom je, že mi vždycky skoro všechno vyšlo, a to jsem pět let na ZUŠ pracovala téměř jen s analogovou fotografií. Musím přiznat, že ani při zpracování naexponovaného materiálu jsem nebyla precizní. Nikdy jsem neměřila teplotu vývojky, s tankem jsem vždycky nesouvisle a náhodně třepala nebo jsem například řídila dobu osvitu fotopapíru počítáním si v duchu nebo na prstech. Nebylo to tím, že by nám nikdo nevysvětlil, jak správně pracovat s fotoaparátem nebo v komoře, ale mně ty informace týkající se techniky přišly nepodstatné. Postupem času mi však začalo docházet, že není na škodu osvojit si technické a odborné znalosti, protože díky nim se fotograf může dostat snadněji ke svému cíli.

Možná si teď říkáte, jak je možné, že se někdo věnuje několik let fotografii a nemá ponětí o jejich technických základech. Jenže fotografie přece není jen o tom, jaký aparát používáte nebo jaké clonové číslo zvolíte, ale především o tom, co chcete skrze obraz vyjádřit. A je jedno, jestli jestli si to předem pečlivě promyslíte nebo jestli máte jen určitou představu a tu se snažíte během fotografování pomocí experimentování naplnit. Důležité je mít co říct. Zní to jednoduše, ale někdy člověk musí vynaložit hodně energie, aby do fotografie dostal ten příběh, který chce, obzvlášť jedná-li se o komerční zakázku. Ale stojí to za to, protože podle mě příběhy fotografa posouvají daleko více než skvělé vybavení nebo dodržování zajetých pravidel a vzorů. To jsem pochopila právě díky Nadě Kovaříkové, panu profesorovi Vojtěchovském a vlastním zkušenostem.

Vyprávět se dá ledacos, ale pro mě je důležité, abych měla nebo si vytvořila bližší vztah k fotografovanému objektu. V případě volné tvorby se především zaměřují na situace z běžného života, na rodinné vztahy nebo kvantovou mechaniku. Mít bližší vztah ke kvantové mechanice může znít jako oxymóron, ale díky studiu na Fakultě chemicko-technologické (UPCE), jsem se do ní zakoukala a stala se pro mě inspirací v několika projektech, včetně diplomového a disertačního, u něhož jsem ale teprve na začátku.

Moje volná tvorba je poměrně tvrdě oddělena od té užité, neboť kromě odlišných námětů ve svých osobních projektech pracuji téměř výhradně s analogovými technikami. Poměrně často experimentuji se samotnými médii, různě je upravuji a míchám dohromady. Například jsem natáčela film pomocí dírkové kamery nebo jsem promítala smyčku černobílého inverzního filmu na fotografický papír.

V užité fotografii příběhy vyprávím jiným způsobem, ale tak to asi má být, protože kdyby člověk luštil jen klasické křížovky, netrénoval by si už tolik mozek.

Štěpánka Paseková - fotogalerie: