Tomáš Berger - fotografie a restaurátorství

Fotografovat jsem začal prakticky již na střední grafické škole, kde jsem byl sice posluchač restaurátorské specializace, ale naše třída byla spojená se studenty fotografie. Součástí studia byly i fotografické hodiny, kde nás prof. Boloňský učil dokumentovat naší restaurátorskou práci. Obdobné školení probíhalo i na Akademii výtvarných umění, kde jsem opět studoval restaurátorství. Fotografovalo se vlastně pouze černobíle a my trávili většinou jeden den v týdnu v černé komoře. Barevně, na diapositivy, se zaznamenávala jen nějaká ta výjimečná práce, nebo ji používali ti, co je to bavilo více. To jsem byl já a tak jako součást diplomové práce jsem si vybral téma "Fotografie v restaurování". Zde se jedná prakticky o dva obory, jednak dokumentace restaurátorských procesů a jednak fotografie průzkumová, která se snaží umělecká díla více pochopit, odhalit. Když jsem byl v pátém ročníku, koupil jsem si první Nikon, byl to vlastně Nikormat v bazaru ve Vodičkově ulici. Když jsem byl malý kluk, přinesl tatínek domů nový fotoaparát Nikon F1 - koupil ho v drogerii v Žamberku, náhodou - to se tak tehdy stávalo. Celé mé mládí pak sháněl jednotlivé objektivy. Protože byl restaurátor, jednalo se především o makro-objektiv, nástavní kroužky a pro nástěnné malby široký a teleobjektiv. Když jsem se v dospělosti rozhodoval, jaký fotoaparát si koupit, značka byla jasná, protože jsem si mohl půjčovat domácí výbavu. Restaurování je klidná činnost, tak se jednalo o manuální objektivy, stativ byl a je každodenní součástí mé práce.

S příchodem digitální techniky, které jsem se zdravě dlouho bránil, zůstávám věrný značce Nikon, i když jsme v přelomové době fotografoval chvíli fotoaparáty Olympus a Panasonic. V poslední době, kdy jsem začal fotografovat divokou přírodu, jsem do své výbavy pořídil světelné teleobjektivy 300/2:8 a 600/4 rychlejší tělo Nikonu D4, které není při klidném restaurování zcela nutné. Stativy Gitzo používám v atelieru i v přírodě, liší se hlavami, do atelieru jsem si nedávno objednal klasickou třícestnou hlavu od Gitza a přírodě využívám hlavu Gimball pro těžkou výbavu. V atelieru fotografuji nejvíce Nikonem D750 a pevným mechanickým makrobjektivem Zeiss 50/2.

Restaurování je v České republice organizováno podle oborů, já pracuji v malířství, což znamená nástěnná malba v kostelích, zámcích a radnicích, tedy historických budovách a závěsný obraz, který se zpravidla opravuje v atelieru. Atelierem mi prošla řada významných děl a také děl vzácných, drahých. Drahé říkám proto, že jsou to díla často vydražená v aukcích za miliony - díla Zrzavého, Kremličky, Kupky nebo Toyen. Obrazy přinášejí soukromí sběratelé a zástupci institucí, kteří díla vydražili a plně si uvědomují, jejich cenu a ptají se mě, na kolik mám pojištěný atelier. Na druhou stranu jsem restauroval díla významná - Škrétovy obrazy z pražských kostelů, díla Stevensova, nalezl a restauroval jsem Opočenskou desku - českého Bosche, zkoumal jsem oba Tiziánovy obrazy v Čechách. Již více než deset let se starám o Muchovu Slovanskou epopej, kterou tedy do atelieru pro svou velikost nedostanu, ale s týmem mých blízkých restaurátorů jsme opravovali šest Muchových nadměrných pláten a také organizovali jejich přesun a instalaci v Praze.

Z nástěnných maleb se rád v myšlenkách vracím k restaurování středověkých maleb v kryptě v Kouřimi. Významná díla, jejichž restaurování bylo mimořádně náročné, byly Alšovy a Ženíškovy malby ve foyer Národního divadla. Práce jsme odevzdali v minulém roce a protože nyní připravuji soubory pro fotografickou knihu, vybral jsem několik snímků i pro tento článek. Zde bych chtěl ilustrovat, jak může být dokumentace a průzkum restaurovaných děl široký, snad i zajímavý. Největší a nehlubší zážitky jsem však pociťoval během restaurování středověkých a renesančních nástěnných maleb ve Svatováclavské kapli v katedrále svatého Víta. Je to úžasné místo, spojené s českou státností, nad hrobem svatého Václava, v místech kde působili ve všech dobách nejvýznamnější umělci. Maleb se zde dotýkal Karel IV, kapli na ideálním půdorysu čtverce projektoval Petr Parléř, malovali tu Mistr Osvald a Mistr Litoměřického oltáře. Vše se během prací dokumentuje: postupy, nová odhalení, fotografie v neviditelných spektrech, porovnávají se stavy před a po opravě. Při této příležitosti jsem si opatřil drahý širokoúhlý objektiv 14-24/2:8. To jsem si pro sebe říkal, že významnější malby již restaurovat nebudu. Rád vzpomínám na noční fotografování ultrafialové fluorescence, které se provádělo v katedrále v noci, samozřejmě při vědomí všech bezpečnostních složek Pražského hradu prezidentské kanceláře.

Trpělivost a pokora jsou vlastnosti, které by měl mít každý restaurátor a asi je mám, protože vydržím sedět na kraji louky dlouhé hodiny a čekat na příchod zvěře. Myslím však, že to může být i únik od organizace velkých akcí, znalosti předností jednotlivců našeho týmu, soustředění na restaurátorské postupy, kdy není možné udělat chybu, být stále stoprocentně koncentrován. Poté rád odjíždím do lesů, kde jsem sám, nemohu nic ovlivnit a jen hodiny čekám, zdali přijdou, zdali jsem na správném místě. Krásně si tak odpočinu. Zažil jsem však při fotografování zvěře jeden moment, kdy jsem si vzpomněl na dokumentační postupy restaurátora. To bylo v Kamerunu, kdy jsem fotografoval za soumraku vzácného ptáka turaca, který je velmi obezřetný, žije v korunách stromů a málokdy sedá v otevřené krajině. Vábil jsem ho nahrávkou jeho zpěvu a on jak odcházelo světlo, stále více a více vylétal na holé větve. Při každé příležitosti jsem mačkal spoušť, ale fotografie nebyly stále zcela ostré, než jsem si vzpomněl na práci v temných kostelích a předsklopil zrcátko. Počkal jsem až pták znovu vletí do záběru a poté jsem jenom exponoval a fotografie byly senzační. I když jsem tehdy používal 600mm objektiv, technika snímání včetně stativu byla stejná, jako při mé umělecké praxi.

V době, kdy jsme se domlouvali na společném rozhovoru jsem měl před odjezdem na Slovensko, kam se pravidelně vracím fotografovat medvědy. Mnoho dní jsem strávil v lesích a na loukách Malé Fatry a tehdy bych odpověděl, že bych rád opět potkal a fotografoval medvěda. Na Slovensku je to ve volné přírodě velmi nesnadno naplánovatelné. Stále chodím a čekám v divočině na hranici dne a noci a i když mám vystopováno, že tudy chodí, štěstí se na mě usměje jen málokdy. Tentokrát se však stalo něco ještě hůře plánovatelného. Brzy po rozednění okolo mě prošli dva vlci, lovící, s napjatými smysly, sledující pohnutí každičké větévky v širokém okolí, na všech stranách. Obstál jsem, byl jsem blízko nich, splynul jsem s přírodou, a udělal několik životních fotografií. To bych ještě někdy rád zažil. A jak nedávno popsal Ondra Prosický při setkání s rysem, dlouho jsem se i já bál podívat, na displej fotoaparátu, jestli to tam vůbec je.

Tomáš Berger - fotogalerie: